Jdi na obsah Jdi na menu
 


Snubní prsten 1. část

5. 10. 2011

 

„Dobrej den všichni!“ Laura vpochodovala do kanceláře s úsměvem na tváři.
„Ňáká veselá, ne?“ poznamenal Ben.
„Ňákej ospalej, ne?“ poznamenala Laura ve stejném duchu.
„Sousedi odjeli a jejich osmnáctiletý děcka měly mejdan.“ Laura se ironicky zatvářila chápavě a ostatní kolegové se rozesmáli. Ben si jich nevšímal a dodal: „Ke všemu celou noc vyl sousedův pes.“
„Tak se zachovej stejně, jako v našem posledním případě.“ Odpověděla Laura pohotově a celou kancelář zachvátila vlna smíchu- protože si všichni vzpomněli na absurdní kriminální případ o muži, který zabil jednoho doktora kvůli svým psům-až na Bena a jeho suché pousmání „To bych si teda pomohl.“
„Co ty víš, třeba bychom na tebe nepřišli.“ Po Lauřiných slovech se všichni opět zasmáli.
„Konec smíchu vážení, mám pro vás případ!“ slova vrchního komisaře Hájka patřila hlavně Benovi a Lauře, protože zbytek policistů už měl svou práci.
„A co to je?“ zeptala se Laura a nahlížela do dokumentů.
„Popálené tělo na Uhelném trhu.“ Zněla odpověď. Laura-ačkoliv si uvědomovala nevhodnost situace- vyprskla smíchy. „Kde jinde hledat Popálené tělo než na trhu, kde se dřív prodávalo uhlí.“
„Slečno Löfhandová! Radím vám, abyste ubrala na humoru, tohle je vážný případ a ne komedie!“
„Ano pane.“ Laura se zatvářila tak přehnaně provinile, že všichni- nehledě na situaci- vybuchli smíchy.
„A pro vás to platí taky! Sakra co to s vámi, lidi, je?“ a pak odešel.
„Co se to s tebou dneska děje? Záříš, jak tisíc žárovek, všechny rozesmíváš a nejsi tak vážná, jako jindy.“ Zeptal se Ben.
„A to vadí? Mám jen dobrou náladu.“
„Souvisí to s tím prstenem, co máš?“ položil Ben s úsměvem další otázku.
Laura se usmála „Ano.“
„A je důvod ke gratulaci?“
„Rozhodně.“
 
Když dojeli na Uhelný trh, místo už bylo zajištěno policií a policejní páska, obmotaná kolem celého ostrůvku s lavičkami a sochou, se mírně pohupovala ve větru. Na silnici kolem ostrůvku se sezením obvykle parkovala auta, ale teď tam stála hromada zvědavců a jeden či dva novináři.
„Mohli to místo zajistit jinak.“ Prohlásil polohlasně Ben.
„Jo, mohli. Banda čumilů nepomůže nikomu.“ Souhlasila Laura a odešla k policistovi, který jim vysvětlil situaci.
„Marika Tomicová, nalezená dnes v půl osmé ráno panem Střihavkou, to je ten muž, co tam sedí. Prý šel vyhnat spící bezdomovce a našel tu mrtvou.“
„Bezdomovkyně?“ zeptala se věcně Laura a rozhlédla se kolem. Nikde ani stopy po ohni, takže mohli rovnou vynechat možnost, že k činu došlo na místě.
„Ne. Na ruce měla drahý prsten. Trochu poničený ohněm, ale jinak je v pořádku. Odsud soudíme, že se jedná o drahý a hlavně kvalitní prsten.“
„To by bezdomovec mohl mít jen těžko.“ Zkonstatoval Ben. Vlastně to byla celkem zbytečná poznámka, tenhle fakt byl jasný všem.
„Nezmínil jste se, že by u sebe měla doklady. Odkud teda znáte její jméno?“ položila Laura další otázku.
„Vnitřní strana prstenu. Je tam vyryté její jméno a pravděpodobně tam bylo i jméno někoho dalšího, ale to je záměrně zničené a tudíž není k přečtení.“
„Zvláštní. Buď to udělala ona ve vzteku na tu osobu…“
„…a nebo nás to jméno mohlo přivést na stopu, a proto ho nesmíme znát. Trochu přitažené za vlasy.“dokončila Laura Benovu myšlenku.
„Každopádně řekněte tomu Střihavkovi, že se má dostavit na služebnu k podání výpovědi.“ Zakončil Ben a odešel i se svou kolegyní udělat kolečko kolem místa činu.
„Je to hodně divný.“
„Co?“
„Tohle všechno. Ohořelý-spíš spálený- tělo ženy, který leží naaranžovaný jako bezdomovec a má na ruce kvalitní a tudíž i drahý prsten.“ Vyčetla Löfhandová všechny detaily, které zatím byly známy. Když v blízkosti Uhelného trhu nenašli nic důležitého, nasedli do auta a odjeli na služebnu. Rozjezd byl složitý, protože některé zvědavce ještě neomrzelo sledovat počínání policie.
 
„Na Uhelném trhu vlastním menší krám. Obchody jsou jakžtakž, ale bezdomovci, ležící na lavičkách mi to neusnadňují. Proto je chodím budit. Někdy hned zmizí, jindy jim musím hrozit policií. Někdy se tváří v pořádku, jindy mám pocit, že by mě nejraději zabili, ale nestěžuji si. Mohlo by být i hůř.“ Majitel obchodu na Uhelném trhu a nálezce mrtvoly byl vzdělaný člověk. Bylo to poznat podle způsobu řeči, oblékání, intonace, gestikulace… Všechno by ho mělo automaticky vyřadit ze seznamu podezřelých, vždyť takový člověk by přeci nemohl vraždit!
Ale na začátku jsou všichni podezřelí, bez výjimky a tenhle případbyl teprve v začátcích.
„Dobře. A co jste udělal potom, co jste zjistil, že to není bezdomovec?“ zeptal se Ben.
„Byl jsem trochu v šoku, ale zavolal jsem policii.“
„Hned? Nebo později?“ zeptala se Laura.
„Hned.“
„Fajn. Bene, chceš se ještě na něco zeptat?“
„Ne. Můžete jít, ale musíte být na telefonu.“
„Ano, nashledanou.“ Pan Střihavka odešel.
„Víš, co je špatně? Nevíme, odkdy je to tělo na náměstí a ani, jak dlouho je ta žena, jestli to teda opravdu žena je, mrtvá.“ Zamyslel se Ben. Jak se pak mohli zeptat na alibi? A jak si mohli být jistí, že vraha výslechem nevarují a on si buď alibi zajistí dopředu, nebo pro jistotu zmizí hned z města, ještě před předvoláním k výslechu?
„Myslím, že on to neudělal, ale radši nechám tuhle teorii na pokoji.“
„Jo, to radši udělej. Dost ti to může ztížit úsudek ve vyšetřování.“
„To vím, nemusíš si hrát na chytrého!“ odsekla Laura. Vždycky si o někom udělala svůj vlastní úsudek typu ‚Udělal to, neudělal to‘ a skoro ve všech případech to tak i bylo. Ben ale odmítal, že by Laura mohla mít takový nos na lidi.
„Nechceš jít na oběd? Já mám docela hlad.“
„Ale copak? Spálenina ti nezkazila chuť?“
„Nech toho a jdeme.“ Rozhodl Ben a pozval svou kolegyni na oběd.
 
„A můžu ti teda pogratulovat?“
„K čemu? Jo…budu ráda a byl bys první gratulant.“ Usmála se Laura.
„Tak hodně štěstí do nového života. A kdy tě požádal?“
„Je to čerstvé. Včera večer.“
„A soukromá oslava byla?“
„Byla. Šampaňský v bazénu s jahodami v bazénu.“
„Hmm…stylový…“ pokýval Ben hlavou.
„To jo.“ Laura zářila štěstím. Na ten prstýnek čekala tři roky, kdy oba věděli, že je to vážné. Po čtyřech letech se konečně začalo jednat o svatbě.
„Ale stejně mi to nejde do hlavy.“
„Co? Ta svatba?“ nechápal Ben.
„Ne,“ usmála se Laura „ten prsten Mariky Tomicové-jestli to je opravdu ona. To druhé jméno bylo vyryté dost pečlivě. Pochybuju, že by to udělala ona ve vzteku. Bylo to pečlivě vymazané, tak aby to už nikdo nemohl přečíst. Počítám, že to asi udělal vrah a jestli ano, proč se tak zbytečně namáhal? Kvůli utajení identity? Proč  tedy nezničil i to její jméno?“
„Nevím. Každý vrah je svým způsobem víc nebo míň inteligentní blázen. Ale řekla jsi něco, co mě zaujalo. Zničení jména kvůli identitě. Dalo by se předpokládat, že vrah je ten, kdo daroval prsten?“ zeptal se Ben.
„Možné to je a možná i víc než jiné věci.“ Přikývla Laura „A v tom případě to je buď někdo známý, a nebo byl už souzený a máme ho v registru.“ Dodala Laura a pak jim číšnice přinesla pizzu. Ben zavolal svému kolegovi, aby se podíval, jestli v registru není nějaký Tomica, souzený za vraždu nebo pokus o ní a pokud ano, jestli je na svobodě nebo možná je i uprchlík.
„Jak můžeš vědět, že se jmenuje Tomica?“
„Tak je to spíš dedukce, třeba si nechala své příjmení i po svatbě a jmenuje se jinak.“
„Po jaké svatbě?“ necápala Laura.
„Takový prsten, se jmény se většinou dává jako snubní.“ Odpověděl Ben a dal najevo, že nechápe, jak to Laura mohla nevědět. To ví snad každý.
„Ty se nějak vyznáš.“ Zasmála se Laura. Ben jen pokýval hlavou a smál. Snad by ho nepodezřívala z utajeného sňatku? Taková hloupost, řekl si.
„Možná si to dáme taky udělat.“ Podotkla Laura spíš pro sebe a pak ji něco napadlo. Vytáhla svůj tenký dotykový mobil a zadala internetovou stránku.
„Co to děláš?“
„Zjistíme, kdo je pan Tomica. Pokud vůbec existuje.“
„Jak?“
Zeptáme se googlu.“ Odcitovala Laura svou sedmnáctiletou sestru. Ta byla zrovna v tom svém pubertálním věku, kdy jen hýřila samými hloupými citacemi. Ben vybuchl smíchy. Ještě neviděl, aby policie využívala k vyšetřování google.
„No co se směješ?“
„Nechceš se pak podívat na You Tube, jestli tam není záznam z té vraždy?“
„Nech toho! Jak myslíš, že nám ostatní vyhledávají informace?!“
„Mají snad nějaké své zdroje, ne?“
„Ano, mimo jiné i internet.“ Usmála se vítězoslavně Laura a pak svému kolegovi ukázala stránku, kde se mluvilo o nějakém Pavlu Tomicovi a jeho manželce Marice. Pavel Tomica byl ředitel nějaké menší počítačové firmy.
„Myslíš, že je to náhoda?“
„Asi ne, ale nepočká to? Chtěl bych se v klidu najíst.“ Laura se usmála a přikývla. Ten Tomica jim snad nikam neuteče. Cestou z oběda se stavili na služebně a vzali s sebou prsten Mariky Tomicové zabalený ve vzduchotěsném sáčku.
„Dobrý den, přejete si?“
„Dobrý den. Löfhandová, Bernáše,“oba ukázali své průkazy „jdeme za panem Tomicou.“
„Ach…zrovna by na vás měl mít čas, ohlásím vás. První patro, třetí dveře zleva.“ Usmála se mírně nervózně sekretářka. Bylo vidět, že ji návštěva policie trochu rozhodila.
„Dobrý den. To jste vy, ti lidé od policie?“
„Ano, Löfhandová, Bernášek. Přišli jsme se zeptat na vaši ženu.“
„Copak, vykradla kancelář starosty?“ zažertoval Tomica.
„To ne, víte kde se nachází?“ položil Ben první otázku. Nebyl to výslech, jen pouhé pokládání otázek, ale stejně to nebylo úplně oficiální. Sice by to v případě potřeby bylo použitelné, ale Hájek zatím o ničem nevěděl. Ono bylo i velmi obtížné ptát se, když nevěděli vůbec nic a Laura si říkala, že je to amatérské. Doktor Mlácený, soudní patolog, jim ještě nestihl oznámit čas úmrtí a ani nebylo jisté, že ten prsten původně patřil tomu ženskému tělu na Uhelném trhu. Laura o tomhle mluvila se svým kolegou v autě a museli se tedy domluvit na jistém postupu pokládání otázek. Neznali čas smrti a identita mrtvé nebyla stoprocentně určená. Nejdřív tedy museli policisté zjistit, kde se vůbec nachází manželka pana Tomici a zda by tedy vůbec existovala alespoň nějaká pravděpodobnost, že by se mohlo jednat o ženu z Uhelného trhu.
„Před dvěma dny odjela ke svým rodičům na sever Čech. Bydlí v jedné malé vesničce, proč?“
„Jste s ní, nebo s jejími rodiči v kontaktu?“ další otázka padla od Laury. Divila se, že pan Tomica nechtěl intenzivněji znát důvod všech těch otázek.
„Ne, není tam signál. Jednou týdně se domlouváme přes telefon na poště.“
„Kdyby tam náhodou nedorazila v předvídaný čas, snažili by se s vámi její rodiče spojit?“ ben měl v zásobě ještě několik otázek.
„Věděli, že někdy se musí z různých důvodů zdržet, ale pokud to trvá dlouho, déle než dva dny, snaží se s nimi spojit. Proč se ptáte?“
„Jaký důvod obvykle měla, když nepřijela včas?“ Laura ještě nehodlala zodpovědět panu Tomicovi jeho otázku. Zdálo se jí divné, že se po ní manžel neshání a ani její rodiče se první dva dny nijak nestarali. Sice byla už dospělá, ale dcera zůstane vždy dcerou.
„Důležitá obchodní večeře, nějaká kulturní událost a následná únava…“
„Je možné, že by nedorazila ke svým rodičům?“ Ben položil další otázku a začínal být zvědavý, kdy se doberou ke konci. V případě, že v rukách neměli nic jiného než prsten a nenaskytl se jim žádný časový údaj bylo i dotazování složité, zvlášť, když odpovědí na Tomicovu otázku mohou způsobit poplach, ačkoliv se vůbec nemusí jednat o jeho ženu.
„No…možná ano, spíš ne…můžete mi říct, proč se mě na tohle všechno ptáte?“
„Poznáváte tohle?“ Laura hodila před Tomicu neprodyšní sáček s prstenem.
„Je sice trochu poničený, ale zcela určitě je to ten snubní. Mám podobný, vidíte?“ ukázal jim svůj „snubák“, který byl určitě do dvojice s tím v sáčku, až na to, že na vrchu nebyl kámen, což u mužské varianty snubního prstene, nebylo nic zvláštního. „Vevnitř máme i naše jména, ale proč tohle všechno? Co se jí stalo?“ Teď nadcházela ta nejtěžší část rozhovoru, byla o to složitější, že se taky nemuselo jednat o paní Tomicovou.
„Víte, zatím to není oficiálně potvrzené, také se nemusí jednat o vaši ženu, ale dnes ráno se na Uhelném trhu našlo popálené ženské tělo, obličejově naprosto neidentifikovatelné. U toho těla se našel i tento prsten. Prosím, neberte to stoprocentně, my jsme potřebovali určit, komu patří tento prsten, ale identitu té…ženy…ještě neznáme.“ Laura vycítila, že toho muže moc neuklidnila, ale nějak mu to říct musela a někdy to jinak nejde. Snažila se mu to říct opatrně, ale takové zprávy vždy vyzní vždy špatně, smutně a tragicky. Pan Tomica zbělel jako stěna a po absolvování výslechu vestoje, ztěžka dosedl na židli.
„Ještě nevíme, zda se opravdu jedná o vaši ženu, jak už tady kolegyně řekla. Identitu nelze určit hned a jednoznačně a jediné vodítko je tenhle prsten, který mohl kdokoliv vaší ženě odcizit a pak ho podstrčit té… na Uhleném trhu.“ Snažil se Ben trochu uklidnit situaci a pana Tomicu.
„Vy to nechápete. Určitě je to Marika. Dnes ráno jsem našel na stole tohle.“ Pan Tomica hodil na stůl otevřenou obálku s listem papíru uvnitř. Ben papír opatrně vytáhl a ukázal Lauře.
„Nikdo nic neviděl, neslyšel, nikdo o ničem neví.“ Bylo jasné, že se pan Tomica zajímal, odkud se tam ten anonym vzal.
BER TO JAKO VAROVÁNÍ. MŮŽU TI VZÍT VÍC!!! Ale někde se to tu muselo vzít. Když jste ten anonym dostal, chápal jste to, nebo vyděsilo vás to?“ zeptala se Laura.
„Ne a ne. Prostě to byl hloupý vtip, který jsem nebyl schopen pochopit. Teď už to vím.“ Prohlásil smutně a zdrceně Tomica.
„Můžeme si to půjčit?“ Löfhandová papír opatrně uložila do obálky.
„Klidně si to vemte!“
„Ještě něco. Tušíte, co mohl mít pachatel na mysli, když napsal: ‚můžu ti vzít víc‘?“ zajímalo Bena.
„Mám pětiletého syna. Je pro mě vším.“
 
„Pochybuju, že to udělal.“ Prohlásil Ben cestou k autu.
„Nevzpomínáš si, cos mi řekl? Takové předtuchy ti můžou ztížit úsudek.“ Připomněla mu jeho kolegyně a vzala si od něj klíčky od auta.
„No jo, ale dívala ses mu do očí?“
„Jo a taky bych řekla, že vrah není, ale sejně…bez důkazů nic říkat ani dělat nemůžeme.“ Laura nastartovala auto a mířila na služebnu. Tam předali obálku, jestli se na ní nenajdou i pisatelovy otisky, ale silně o tom pochybovali.
„Tak na co jste přišli?“
„Zatím nic moc, šéfe.“ Řekla popravdě unavená Laura. Ranní nadbytek energie už spotřebovala.
„Už asi tušíme, kdo je ta mrtvá a předpokládáme, že testy DNA to potvrdí. Setkali jsme se s jejím manželem a zjistili, že dostal anonymní dopis. To je zatím vše.“ Vyjmenoval stručně Ben.
„To toho moc nemáte, hlavně nemáte nic pořádného a stoprocentního. Pátrejte dál.“ Hájek odešel.
„Chtělo by to si v klidu sednout a zamyslet se nad tím a ne se snažit na to přijít tady, kde nad tebou každou chvíli stojí šéf a stresuje jak sebe, tak i ostatní.“ Konstatovala Laura. Její momentální rozpoložení kontrastovalo s ranním nadšením, ale byla to jen únava. Nikdy by si nepřipustila nějaký případ k tělu tak blízko, aby jí to pak kazilo den. Celkem úspěšně se snažila udržovat si profesionální odstup.
„Hmm…nechceš na kafe z automatu?“ zeptal se své kolegyně Ben.
„Jo.“
„Vím, že tohle trochu nervóznější chování je v tvém případě normální, budeš se vdávat. Ale nevypadáš moc spokojeně.“
„Nepřeháněj. Všechno je v naprostém pořádku, jsem JEN unavená.“
„Dobře, v pohodě.“
„Nechceš dneska večer přijít ke mně? Trochu pokecáme a hlavně vyřešíme tenhle případ.“ Vypadlo nakonec z Laury.
„Jo to by šlo, ale co tvůj nastávající? Nebude žárlit?“ zeptal se s hraným strachem Ben.
„Ha,ha, opravdu sranda. Psala jsem mu, že mám hodně práce a on odepsal mi že to bere na vědomí a aby mě nerušil a nepřekážel mi, zařídí si večer jinak. Takže buď půjde s bratrem na obchodní večeři, nebo se s kamarádem budou koukat na fotbal -nebo tak něco- a přespí u něj.“
„Jo v pohodě, tak po práci?“
„Samozřejmě.“ Laura pak vhodila do automatu minci a oba odcházeli s kafem zpátky do kanceláře, ale už nic nového nezjistili.
Večer se Ben setkal s Laurou u ní doma.
„Nesu zápisný.“ Usmál se a v ruce držel láhev vína.
„Super a nedává se zápisný lidem při seznámení? My se už známe.“ Usmála se Laura a vpustila ho do domu.
„Tak to sice jo, ale seznamuju se s tvým luxusním domem.“ Usmál se Ben. Laura bydlela v krásné a moderní vile se zahradou a bazénem. Pocházela z bohaté rodiny a tu vilu dostala, když se chtěla odstěhovat. Dřív tam její rodina jezdila jenom když měli mít nějaké významné hosty, ale pak se ho Löfhandovi kvůli Lauře vzdali.
„Já mám zas připravený lejstra a můžeme se tím vším prohrabat.“
„Ty bys jenom pracovala.“ Zasmál se Ben -ten večer měl výbornou náladu- a s úsměvem na tváři následoval Lauru do obýváku.
„Můj budoucí manžílek mi dodatečně zahlásil, že se dneska vůbec neukáže a já mu odepsala, že přespím u kamarádky, aby neměl výčitky, že mě nechával samotnou.“ Řekla Laura jen tak na vysvětlenou.
„To by mu tak vadilo, že bys tu byla celou noc sama?“
„Asi jo. Párkrát mi to už říkal.“
„A…“ Ben přemýšlel, jak se zeptat, aby to nevyznělo blbě.
„Ne, nevadil bys mu…jestli máš na mysli tohle, ale přestaňme kecat o blbostech a do práce.“
„Jsi horší, než náš šéfik.“
„No jo no.“ Párkrát si ještě zavtipkovali, a pak se dali do práce. Trvalo jim to nějakou dobu, než se téměř vším prohrabali.
„…Každopádně bychom neměli vycházet jen z našich předpokladů. Já si myslím, že to Střihavka být nemohl a totéž si oba myslíme o Tomicovi, ale otázka zní: Můžeme a budeme našim předpokladům věřit? A budeme i bez DNA tvrdit, že prsten opravdu patří té mrtvé? A jestli ano, budeme muset dál pátrat i mezi jinými lidmi, než jsou Střihavka s Tomicou, a zjistit, kdo té mrtvé nastrčil prsten.“
„Super monolog, budoucí mladá paní-policajtko.“ Zatleskal teatrálně Ben.
„Díky…hele, co ti vlastně vadí na mém zasnoubení?“
„Nic.“
„Tak proč si to pořád bereš do pusy?“
„Protože mi přijde divný, že se vdáváš. Prostě je to zvláštní, zrovna u tebe…“
„Pro mě vlastně taky---„ Laura chtěla říct něco dalšího, ale přerušil ji hluk z předsíně. Bylo půl dvanácté a z haly se ozývaly dva přiopilé hlasy. Do obýváku se vmotal Lauřin snoubenec s opilou ženou v minišatech, s hlubokým výstřihem a tunou make-upu. Dost nevybíravým způsobem se po něm plazila. Lauře došlo, že to byla jeho sekretářka, a když si vzpomněla, kolikrát si její snoubenec zařídil večer jinak, došlo jí to. Tohle trvalo témě rok!
„A ven!“ Laura to řekla rázným, ale poněkud klidným hlasem.
„Co prosím, zlato?“ Lauřin snoubenec okamžitě zapomněl na svou sekretářku za zády a tupě zíral před sebe.
„Řekla jsem, abys vypadl z mého domu i s tou opilou nádherou, co máš za zadkem!“
„To je jen Anna, moje sekretářka.“ Bylo vidět, že byl opilý.
„Hmmm….díky za upozornění, to vidím. A teď vypal a ještě předtím si sbal své věci.“ Oznámila celkem klidně Laura. Viděla, že nemělo smysl dělat scény. N kvůli takovému, ubožákovi a jen ať vidí, jak jí je ukradený.
„Ale zlato…“
„A Neříkej mi zlato!“
„Lauro…“
„Tak ty neodejdeš sám? Mám ti pomoct?“ Laura se hnala do patra do šatny. Nenásledovalo vyhazování věcí z oken, jako v nějakém filmu. Laura vytáhla jeden z jeho drahých kufrů a naházela do něj oblečení, tak podobně to zopakovala i u ostatních zavazadel a hodila je ze schodů do přízemí. Tohle mi k úhradě stejně dávat nebude…Pomyslela si Laura. Ty kufry hodila z takové výšky jen z jednoho důvodu. Její snoubenec si je koupil za neuvěřitelně vysokou cenu a v tomhle případě cena nebyla za kvalitu, ale za značku. Ty kufry byly tím pádem zničeny a Lauřin snoubenec tak přišel o pár desítek tisíc.
„Ty ses zbláznila!“ začal křičet snoubenec. Sekretářka se už dávno vytratila a Ben to jen sledoval z gauče.
„Nech toho, Lauro! Oba máme v sobě trochu alkoholu a já ti teď nenadávám za to, že tu teď máš svého kolegu.“ Lauřin snoubenec se snažil nevypadat tak opile, ale příliš se mu to nedařilo.
„Ale to je jiný případ, drahoušku.“ Řekla ironicky Laura „Pracujeme na případě zavražděné ženy a jsme přátelé a tohle je navíc můj dům. Takže si seber své kufry a vypadni!“ Laura otevřela dokořán vstupní dveře a její snoubenec vypochodoval ven i se svými zavazadly.
„A zlato!“ zavolala na něj Laura s ironií v hlase „Něco sis tu zapomněl.“ A hodila po něm zásnubní prsten. Pak se jen usmála a zabouchla za sebou dveře. Když se posadila na pohovku vedle svého kolegy, vzala dokumenty k případu a pročítala je.
„Nemám tě tu teď nechat o samotě?“ zeptal se jí Ben.
„Ne, právě teď tu potřebuju dobrého kamaráda.“

 

 

 

© 2011  povidky-lusi.estranky.cz

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-)

(Marika, 22. 10. 2011 18:20)

Je to moc hezké a mnohem víc napínavější, než minulý díl a je to i propracovanější :-) Škoda jen toho snoubence, že je zase tak rychle ze hry. Pročs ho sem dávala, když se ho hned zas zbavíš? Ale jinak chválím, že sem dáváš i část jejich soukromí :-)

Re: :-)

(Lusi , 22. 10. 2011 23:52)

Díky...je pravda, že jsem od minulého dílu dost pokročila. Hlavně jsme se nebála ten díl rozvést. Ve stručnosti psaný by neměl význam, ale pořád je co dolaďovat dopisovat, vylepšovat...ale děkuju :-)

Dodatek K: :-)

(Lusi, 22. 10. 2011 23:53)

ten snoubenec hned tak nevypadne, ale ro se nech hlavně překvapit, ale neboj má tam své oúpodstatnění:-)

 

 


Poslední fotografie



Statistiky

Online: 2
Celkem: 22249
Měsíc: 217
Den: 9