Jdi na obsah Jdi na menu
 


Co pejskař kvůli psovi neudělá

7. 11. 2010

Šel tmavou pražskou uličkou a uviděl ho. Toho chlapa, kterému se už dlouho chtěl pomstít. Jen ho trochu vyděsí a půjde dál. Běžel k němu. Chytil ho zezadu za bundu, zmlátil ho a utekl. Ano, bylo to zbabělé, ale byla to pomsta. Pomstil se mu  za to, co udělal, ale zároveň se nikomu nic nestalo. Podle něj: ideální.

Laura šla ulicí, kde všude stál dav zvědavých lidí. Došla k pásce, ukázala průkaz jednomu z policistů a pak mohla vstoupit na místo činu.

"Petr Pavlíček. Čtyřicet dva let, doktor."

"To je pěkný pozdrav." usmála se lehce Laura. Za tu dobu u policie se naučila držet si určitý citový odstup od případů, který situace, se kterými se téměř každý den setkávala, vyžadovaly.

"Pokud to vůbec měla být vražda." řekla Laura, kleče u těla.

"Jak to myslíš?" zeptal se Lauřin kolega.

"Bene. Od kdy je zmlácení na ulici vražda? A navíc ty rány směřovaly do míst, kde by vážně zranit neměly." odpověděla Laura.

"Dobře patologu. Možná bys tohle mohla přenechat odborníkům." řekl Ben a pohledem směřoval k patologovi, který už nějakou chvíli stál za Laurou. Když si ho Laura všimla, usmála se a pozdravila. Doktor Mlácený jim pozdrav oplatil a začal s ohledáváním těla.

"Kdo ho našel?" zeptala se Laura svého kolegy.

"Támhle ten pán."

"Tak ať se pak staví na služebně. Je tu moc lidí, tady toho moc řešit nepůjde." řekla Laura a společně s Benem se vydali druhým směrem, než byl dav zvědavců. Očima sledovali všechno kolem sebe v domnění, že tam najdou nějakou stopu.

"Jaký byl víkend," zeptal se Ben, když došli na konec ulice, kde stáli dva policisté a hlídali. Protože odsud toho nebylo moc k vidění, tak se tam žádní zvědavci nevyskytovali.

"Byl zajímavý. Ale byl by zajímavější, kdyby mi v pondělí v šest ráno nevolal můj kolega s tím, že musím do práce." řekla naoko naštvaně Laura.

"No jo, zločin nikdy nespí." prohlásil Ben se špetkou humoru a oba se vrátili jinou ulicí k místu, kde měli zaparkovaná auta.

NA SLUŽEBNĚ

 Laura a Ben seděli u svých pracovních stolů a něco hledali na internetu. Najednou přišel jejich šéf a začal se vyptávat svých dvou kriminalistů na toho pána, který našel pana Pavlíčka.

"Ještě se neozval. Poprosila jsem Mariku, ayb mu oznámila, kam, kdy a v kolik se má dostavit." řekla Laura a ona i šéf se podívali na Mariku, která seděla u stolu na v protějším rohu kanceláře.

"No já mu řekla jasně a dvakrát, kam má přijít. To že sem nepřišel není můj problém." obhájila se Marika a dál procházela výpověď nějakého okradeného muže.

"No tak to se po něm asi slehla zem, co?" řekl ironicky šéf a odkráčel. Řeči tohoto typu většinou znamenaly, že někdo, ke komu to bylo směřované měl okamžitě vyhledat tu osobu, o které se mluvilo. Jednoduše řečeno, Laura se měla postarat o to, aby ten člověk přišel. Nejlíp ještě ten stejný den.

"Nevíte někdo, kdo jednal s tím chlápkem?" otočila se Laura ke všem kolegům v kanceláři. Maričin bratr, Mirek, se hned ozval.

"Myslím, že to byl ten nový, Mareček."

"Aha. A kde bych ho našla? zeptala se Laura.

"Zřejmě bude dole u automatu. Mají tam tu sešlost mladých, nových policajtů. Asi se tam vytahuje, jak zase zatkl stovku opilců s kudlami." usmála se stroze Marika a dál pročítala nějaké dokumenty. Mladý Mareček u nich pracoval asi měsíc, ale všichni už ho znali. Byl to takový ten frajírek, co se pořád ohání zákoníkem a všechny by pozavíral do cel, ale v akci by byl naprosto nepoužitelný. Zrovna stál u automatu obklopený členy skupinky nových, mladých policajtů-jak jim kriminalisté říkali.

"Kde je Mareček? Musím s ním mluvit." ozvala se Laura. Od ostatních nováčků bylo slyšet hlasité hvízdnutí obdivu. No jo, puberťáci, řekla si v duchu Laura. Mareček vyšel z davu a šel směrem, který ukázala Laura.

"Dneska ráno jste mluvil s tím svědkem. Dal vám adresu? Nebo nějaký jiný kontakt?" zeptala se.

"Ten maník u pásky? Jó, něco mi dal, napsaný na papíru."

"A kde to je?"

"Jó, to já nevim. Někam sem to dal, nó. To je to tak důležitý?"

"No to snad není možný! Jediný možný svědek vám dá papír s kontaktem na sebe a vy se ptáte, jestli je to tak důležitý! Divím se, že vás nevyrazili hned ze školy! Tak já vám něco povím! Vy ten papír najdete i kdyby ste se měl prohrabat všemi košy v Praze! Nebo víte co? V celý Český republice!" rozkřikla se naštvaně Laura a odkráčela ke schodišti do prvního patra. Se stejnou dávkou vzteku vlítla do kanceláře a posadila se k počítači. Všichni kolegové ji nechápavě sledovali.

"Tak co, mluvila jsi s ním?" zeptal se Ben.

"JO!"

"A jak to vypadá?"

"Šílený! Ten Mareček je neuvěřitelný idiot! Ten svědek mu dal nějaký papír s kontaktem na sebe a ten idiotský, blbý Mareček ten papír jen tak ztratil! A ještě se ptal, jestli to je tak důležitý!" řekla Laura a věnovala se nějakému starému případu na počítači. Ben zakroutil hlavou a v tichosti poznamenal něco na ten způsob, že šéf nebude nadšený.

Když vrchní komisař  Hájek vstoupil do místnosti, všichni ho pohledem pozdravili a dál si hleděli svého. Šéf se postavil ke stolu Laury a Bena a čekal,  kdy si ho jeho podřízení všimnou. Když poznal, že se nic v nejbližší době dít nebude, tak začal sám.

"Co ten svědek? Kdy přijde?"

"No, ona Laura mluvila s...a ten..." koktal Ben

"Mluvila jsem s Marečkem, ten si zapsal adresu a telefon toho muže, co nás přivolal, ale ten papár ztratil. Nařídila jsem mu, aby ho okamžitě začal hledat. Snažím se taky hledat, ale jelikž neznám ani jméno, hledám pomocí fotek, ale pochybuji, že ho najdu." řekla dlouze a hlavně klidně Laura. Ta jediná to s respektem k šéfovi nepřeháněla, narozdíl od některých svých kolegů.

"Tak ona je to chyba mladého Marečka? No na to se podívám." prohlásil Hájek a odkráčel z kanceláře najít už jemnovaného strážmistra.

"No a teď mi řekni, co budeme dělat." natáhla se Laura přes stůl ke svému kolegovi. V tom se ozvala Marika: "Ale já ten kontakt mám."

"Co? Ale proč?" vyjeveně koukala Laura.

"Tady šlo o to, přistřihnout Marečkovi křidýlka. Aby zjistil, že si toho nesmí moc dovolovat na své nadřízené. Na, tady máš a zavolej tomu chlapovi. Ale upřímně, pochybuji, že vám nějak pomůže." podala Marika své kolegyni papírek se jménem a naškrábaným číslem. Ten den byl strážmistr Mareček dost vyděšený, že přijde o místo, takže všude pracně a vystresovaně hledal ten papír. A dokonce zapomněl ze sebe dělat nejlepšího policistu na světě. Laura s Benem vyslechli toho svědka, který je přivolal, ale jak předpovídala Marika, moc jim nepomohl. Ale dal jim typ na někoho, kdo by něco mohl vědět.                   Šli ulicí, která přímo sousedila s místem činu. Hledali číslo domu, kde by se mohla nacházet osoba, která by mohla svým svědectvím s případem hnout. Laura zazvonila na zvonek v jednom starém domě. Ben se už chystal odejít, že prý asi ta osoba není doma. V tom se dveře otevřely a v nich stála asi osmdesátiletá stařenka.

"Vy jste paní Janáčková?" zeptal se Ben.

"Ano. Co chcete? Co prodáváte? Já už nic nechci."

"Ne, ne. My nic neprodáváme. My jsme od policie." řekla Laura a společně se svým kolegou ukázali průkazy. Paní Janáčková vytřeštila oči a pozvala oba dovnitř.

"Asi víte, co se dnes stalo." prohodila Laura a posadila se.

"Ach, chudáček pan doktor. Dřív bydlel tady, ale pak se přestěhoval. Pomáhal mi, když jsem měla zlomenou ruku." rozesmutnila se paní Janáčková.

"No chceme se zeptat, jestli jste neviděla co se mu stalo?" otázal se Ben.

"Bohužel ano. Šla jsem nakrmit kočku a pak jsem nemohla spát, tal jsem se šla dívat z okna. Viděla jsem, jak jde nějaký muž a chvíli za ním další. Zaujalo mě, co dělají venku tak pozdě, o to víc, když jsem viděla toho prvního procházet pod pouliční lampou a poznala jsem pana doktora. Najednou se ten druhý rozeběhl a předběhl pana doktora a začal ho surově mlátit. Já jsem jen ucukla od okna a šla do postele, pokoušet se usnout." vyprávěla stará paní.

"A vy jste nevolala na policii, že se jedná o výtržnictví?" zeptala se Laura. Byla to hloupost, to věděla, ale třeba by tak bylo o jednu mrtvolu na světě méně.

"Ale takových rvaček v Praze je. To určitě víte i sama."

"A můžete mi toho útočníka popsat?" zeptal se Ben, zatímco se Laura snažla všechno si zapamatovat.

"Byl vysoký. Měl černou bundu s kapucí, ale když se rozeběhl, byl vidět, když probíhal pod pouliční lampou. Měl velmi krátké vlasy. Nebo byl holohlavý? A měl bradku. Jo a nad levým okem měl ten no...ten piersing." Policisté se rozloučili a odešli.

"No super, takoývch lidí existuje." prohodil Ben cestou k autu.

"A navíc byla tma. Stoprocentně se té paní věřit nedá."

"Pokud vůbec." dodal Ben a hodil Lauře klíče, aby mohla tentokrát řídit ona.

"Tak co?" zeptal se Laury a Bena Mirek, jakmile vstoupili do kanceláře.

"Mariko, najdi mi všechny muže  zadržené za posledních pět let za výtržnictví, kteří by odpovídali tomuhle popisu." žekla Laura a podávala Marice papír, kde bylo vše napsané.

"Mám to najít v naší databázi?" zeptala se Marika.

"No ne, asi návštěvní knize." odpověděla ironicky Laura. Vrchní komisa Hájek přišel do jejich kanceláře vyzvídat novinky o případu.

"Máme přibližný popis možného pachatele." nechal se slyšet Ben.

"Dobře a co ten člověk, který vás volal?"

"Mluvila jsem s ním. Ten kontakt jsem dost složitě hledala v pořítaři." zalhala bez mrknutí oka Laura.O tom podvůdku na Marečka samozřejmě pomlčela.

"To si s ním ještě vyřídím." prohlásil jejich šéf a odešel. Za půl hodiny je zavolal doktor Mlácený s tím, že na chrupu oběti našel kousky kůže a taky zbytky nějakého levného kovu.

"Takže si pozveme všechny chlápky s bradkou a piersingem nad levám okem a budeme sledovat, kdo je poškrábaný." uzavřela Laura.

"Hlavně na rukách, určitě to vzniklo při té rvačce, když mu dal pěstí." poznamenal Ben a tvářil se bůhvíjak chytře. Když šli po chodbě, přihnala se  nim Marika se štosem papírů.

"Tady to je. Ale tenhle je mimo republiku, tenhle je zase ve vězení, tenhle má zrovna soudní řízení, tihle dva nastoupili do vězení asi před měsícem, tihle tři si odpykávají trest, takžes piersingem nad levám okem jich zbylo asi jen osm, takže to v pohodě zvládnete." Marika si odnesla papíry s dokumenty s vyloučenými lidmi. Laura si hned sedla k telefonu a osm jich obvolala. Zbytek přenechala svému kolegovi. Pět z nich jich mělo bradku, ale ani jeden z těch osmi neměl poškrábané ruce, ani nevypadali jako po rvačce. A navíc měli všichni dobré alibi, takže jen co si jejich alibi ověřili a zjistili, že platí, všechny propustili.

"Ale to přeci nedává smysl! Někdo to udělat musel!" zlobil se Ben cestou na oběd. Když si oba objednali jídlo, začala Laura trochu víc přemýšlet.

"Takže si to všechno shrneme. Dnes ráno zabili doktora. Nepřátele neměl, až na některé své pacienty, kteří neshouhlasili s jím určenou diagnózou a potřebovali neschopenku a tak dále. Prostě pacienti. Co dál?" 

"Často si stěžoval na souseda v protějším bytě. Volal na něj policii s tím, že...že jeho tři psi porušují noční klid." řekl Ben.

"A kdo je ten soused?" zeptala se Laura. Z tónu jejího hlasu už se dalo vycítit, že zřejmě ji už napadl možný pachatel a otázkami se akorát snaží dovést ke stejnému výsledku i svého kolegu.

"Pan Janáček." odpověděl Lauřin kolega, kterému ještě moc nedocházelo, k čemu, nebo ke komu Laura míří.

"No vidíš. A pan Janáček je ten, který nás zavolal, že našel mrtvolu doktora. A vsadím se, že ten Janáček, má co dělat s paní Janáčkovou. Podle obličeje se tam příbuznost dá hádat."

"Aha. Ale co. Dal nám akorát typ na svoji matku." nechápal Ben a pustil se do těstovin, které mu přinesli.

"No jo, ale slovem se nezmínil, že by to byla jeho matka a vůbec nás k ní navedl dost krkolomným způsobem. A všimni si, že on vypadal trochu zdrchaně a za další, při obou setkáních, tehdy na ulici i při výslechu, měl rukavice až na jednu chvilku, kdy potřeboval něco vylovit v brašně a tehdy si ty rukavice sundal. Všimla jsem si šrámů na rukou a měl také malý prsten, který měl tu nažloutlou barvu, která se objevuje u běžného levného kovu." vyrukovala s dalším argumentem Laura.

"Takže jestli to dobře chápu, ty myslíš, že to udělal ten Janáček? A kvůli čemu? Těm psům? Neni to trochu mimo?"

"Je to dost silný pejskař a sousedi slyšeli, jak se ten doktor s Janáčkem hádá docela nahlas a vulgárně. Přerostlo to v sousedský spor, jako vyšitý. Já si myslím, že jít za ním, by neuškodilo." zakončila dohady Laura.

Oba dojedli a zašli za panem Janáčkem. Ten jim otevřel. Když na něj vyrukovali s poznáním, že ta paní, za kterou je poslal kvůli možnému svěděctví, je jeho matka a že se o tomhle faktu nezmínil, zůstal chvilku jen tak stát a pak řekl, že se mu to nezdálo důležité. Jejich rozhovor byl celý plná takových odhalených zaškobrtnutí. při kterých pak pan Janáček zůstal chvilku stát a vymyslel si výmluvu, která byla opravdu podezřelá. Laura všechno fotila a když odcházeli, byla si jistá, že při předložení důkazů jejich šéfovi, Hájkovi, bude všechno jasné. Když soud rozhodl o vzetí do vazby pro pana Janáčka a když se pan Janáček dozvěděl o svém odhalení, pokusil se o útok. Ben i Laura byli v běhu výborní, takže se panu Janáčkovi útěk nepovedl. Byl obviněn z vraždy a jeho matka z napomáhání. Při výslechu, když se ho zeptali na důvod, se oba policisté dozvěděli, že to všechno způsobily akorát doktorovi nesčetné telefonáty na policii kvůli rušení nočního klidu, ve spojitosti se psy pana Janáčka. Pak také šlo o naschvály mezi nimi a tak různě.

Oba policisté tak mají další případ za sebou.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hmm...

(LoLoL, 1. 12. 2010 14:45)

Dobrý, na to, že tu těch povídek ještě nemáš závratného počtu, tak si nasbírala spoustu zkušeností. Ten konec mohl být o něco delší, ale dobrý, těším se na další případ.

 

 


Poslední fotografie



Statistiky

Online: 1
Celkem: 21756
Měsíc: 206
Den: 4