Jdi na obsah Jdi na menu
 


WELLNESS HOUSE-PRAHA/PRAGUE

28. 2. 2011

"Tohle dejte sem. Né, sem ke mně!" Gabriela gestikulovala na dva pracovníky nábytkářské firmy, v ruce měla plán přízemí a všechny a všechno řídila. Do otevření jejího relaxačního centra zbývalo šest dní a přízemí společně i s jinými prostory nebylo hotové. Dělníkům se asi moc nechtělo pracovat, i když částka, kterou jim Gabriela slíbila byla velmi štědrá v porovnání s jinými stavbami.
"Mamí" ozvalo se halou a ke Gabriele se hnala její šestiletá dcera. Za ní šel i Gabrielin muž a omluvně se usmíval. "Promiň, ale hrozně tě chtěla vidět."
"V pořádku." Gabriele se nechtělo nechávat dceru v tak zaprášeném prostředí, i když ta část stavby, kdy se nadělá hodně nepořádku, už byla hotová. "Co kdyby jste se zašili u mě v kanceláři? Je tam dobrý zvduch a mám tam i něco na kreslení. Ještě to tu musím dodělat." Gabriela kývla k nepořádku kolem a pak podala svému muží klíče od kanceláře. Už ji měla plně zařízenou a zamykala dveře, protože nechtěla riskovat, že by kancelář vykradli. Personálu centra sice věřila-vždyť to byli převážně její známí a spolužáci ze střední a vysoké školy, ale dělníkům nevěřila ani za mák.
"Ahoj mami." Gabrielina dcera Vanessa končila osmou třídu základní školy a mámě často pomáhala v centru. Ve škole platila za podivínku s průměrnými známkami. Místo, aby lítala od rána do večera po obchodech, testovala alkohol a zkoušela kouřit-jako skoro každý ze třídy, jezdila na koních, četla spoustu knížek, pomáhala v útulku, hlídala tetě děti a nově pomáhala mamce v relaxačním centru.
"Ahoj Vaness. Tak co nového v útulku?"
"Dneska si odvedli jednu kočičku a dopoledne i psa. Prý vypadali mile a ti s tou kočkou taky, ale stejně je budou prověřovat."
"Se jim nedivím. Dej si věci ke mně a pak jdi s Marií omrknout koupelny. Bude ráda, že jí někdo pomáhá."
Vanessa si odnesla bundu a tašku do máminy kanceláře, pozdravila se s tátou a sestrou a běžela za Marií. Marii bylo dvacet a studovala první ročník na hoteliérské škole, ale plánovala, že když jí to v centru půjde a bude ji to bavit, odejde z vysoké.
"Ahoj, kde lítáš?" Přivítala Vanessu usměvavá, zrzavá holčina.
"Nazdar. V útulku jsem pomáhala s úklidem kotce na spaní, kde byla jedna kočka. Dneska si ji odnesli."
"Tak snad je to dobrá rodina."
Všichni v centru měli Vanessu rádi a obdivovali ji, že pomáhá zadarmo zvířatům v útulku. Obě šly chodbou v prvním patře kolem dveří s různými cedulemi, až došly na konec chodby a vešly do dveří s nápisem VONNÉ KOUPELE.
Zdi byly natřené tmavě oranžovou až hnědou barvou. Podlaha byla z dlaždic s motivem dřeva a celou chodbu osvětlovala tlumená světla. Prošly kolem recepčního pultíku a vešly do prvních dveří s číslem 1. Mystnost byla vymalována stejnými barvami jako chodba, podlaha byla obložena dřevem nalakovaným voděodolným lakem. Elektrická světla na zdech byla kryta solnými nádobami. Do rohové vany by se vešli i 3 lidé. Místnost měla ve zdech výklenky a ozdobné obloukové sloupy. U vany byla připevněná krásná exotická rostlina. Dvě lehátka, malý stolek a police na ručníky a prostěradla byly vyrobeny z bambusového dřeva.
"To je krása."
"To všechno navrhovala tvoje máma." Marie zkontrolovala čisté ručníky a prostěradla.
"Tak to je teda něco." Vanessa svoji mámu obdivovala. Zkontrolovala, jestli teče voda a jestli kytka nad vanou není pošozená. Marie omrkla světla a prohlédla, jestli podlaha není špinavá. Když obě vyšly ven, Marie otevřela desky, které nesla a pod nadpisem Vonné koupele, udělala u čísla 1 fajfku, že koupelna číslo 1 je v pořádku. Když po hodině obešly všech deset koupelen, zamkly hlavní dveře a šly zkontrolovat masážní prostory. Když se vším skončily, šly se podívat do haly, jak to tam vypadá.

"Tak co?" zeptala se Vanessa. Marie se zastavila u místa, kde byla recepce a recepční stůl a studovala roh zdi, který byl trochu 'okousaný'. Dělnící při pokládání recepčního stolu urazili kus zdi a ani se neobtěžovali na to upozornit.
"Jde to, ale ty lidi jsou líní a s lenochama se nedá kvalitně pracovat."
"Zvlášť, když ti ke všemu navíc ničí zdi." řekla Marie.
"Jaké zdi?" Gabriela ničemu nerozuměla.
"Konkrétně ten roh támhle na recepci. Dělníći urazili kus zdi při pokládání stolu."
"Já je přizabiju-pokud je teda rovnou nezabiju! Co si to dovolujou!" Gabriela se hnala chodbou k šéfofi té dělnické partičky.
"No máma dneska moc veselá nebude." Vanessa se ušklíbla a vydala se ke schodišti do prvního patra.
"No oni taky nebudou mít veselý den, neboj." marie věděla, že Gabriela uměla udělat brajgl, když se jí něco nelíbilo.
"Ahoj podruhé. Tak co Marky, cos to nakreslila?" Vanessina sestra Markéta byla na malování talentovaná, a i když do školy měla jít až za několik měsíců-kdy bude nový školní rok-už teď se její obrázky daly srovnat s výtvory prvňáčků, ne-li nějakých druháků.
"To je wellness cenlum." Markéta se tahle dvě slova pracně naučila, protože cítila, že když tam bude její maminka pracovat, bude se muset naučit ta slova vyslovit.
"Aha, tak to je fajn."
"jo tati, koukala jsem se na inzerci koní a teď  tam několil lidí prodává ročky za šest až deset tisíc. To je dobrá cena, ne?" Vanessa jezdila na koních a toužila i jednoho mít. Nejradši by chtěla už obsedlého, ale věděla, že koně pod tři roky jsou o hodně levnější. Navíc se nedávnou naučila, jako koně správně obsednout.
"A kam bys ho jako chtěla dát? K Nám na balkon?" Vanessa bydle s rodiči a sestrou v bytě poblíž centra Prahy. Byly to takové ty vysoké domy, jejichž jednotlivé byty měly zahrady. Jejich čtyřpokojový byt měl asi tu největší zahradu ze všech bytů, ale stejně to nestačilo na ustájení koně. A platiti celoročně ustájení nekdě v Praze, nebo i kdekoliv jinde by se nevyplatilo.
"Vždyť babička s dědou mají ohromnou zahradu." Vanessa o této variantě už přemýšlela.
"Ale na chatě jsou jen od jara do podzimu. Kde by ten kůň byl přes zimu?"
"Tak na tři měsíce přece není problém sehnat ustájení a není to zas tak drahý jako to celoroční ustájení." tohle vanessiny táta nečekal. Došly mu argumenty, tak jen pokrčil rameny a s větou: "Promluv si o tom s mámou." tuhle debatu ukončil. Večer se Gabriela hádala po telefonu s architektem. Ona měla své představy, které hodlala do uspořádání haly promítnout a on měl své představy o chladné a nijak nevýrazné místnosti, což by se rozhodně nehodilo do relayačního centra. Host musel hned při vstupu do centra pocítit klid a cítit se uvolněně a to v místnosti plné bílých zdí a bez dekorace nešlo. 
"Ne! Poslouchejte! Tohle nejde! Vím, že jste arhitekt, ale měl by jste se žídit mými představami a ne řídit se svou představou o ledovém zámku! Ne! Vy máte dobré nápady na uspořádní, ale bude to mé centrum a kdyby to nebylo jen kvůli mému prospěchu a nižší ceně celého centra a zařizování, dělala bych si architekta sama! Fajn! Ano to bude nejlepší! Mé představy platí! Dobře, konečně! Nashledanou zítra!" Gabriela načštvaně ukončila hovor a položila mobil na stůl ve své pracovně. Na malé zahradě u domu si obě její dcery hrály se psem a Gabrielin manžel vařil večeři. Celkem normální klidný večer, ale Gabrielina nervozita stoupala každým dnem, kdy se přebliživola k  ''otvíračce''.



Před hlavním vstupem do relaxačního centra Wellness house-Praha stálo několik novinářů a zvědavců. Před nimi u dveří bylo malé podium a na něm stála Gabriela s mikrofonem v ruce. Za ní stále její rodina, architekt, šéf nábytkářské firmy, který Wellness house sponzoroval a ještě pár lidí, o jejichž účasti na stavbě relaxačního centra neměla Gabriela potuchy.
"Jsem ráda, že jsme se tu všichni takto setkali. Už za chvíli přestřihnu pásku a tímpádem i oficiálně otevřu Wellness house, ale zatím si ještě dovolím pár slov. O vytvoření relaxačního centra mi poprvé začala hlava přemýšlet, když jsem byla v jedněch nejmenovaných lázních a lidé tam nic nestíhali, neobtěžovali se omluvit svým klientům a jejich všeobecné chování postrádalo vychovanost. Tehdy jsem si řekla, že kdybych já měla něco podobného, rozhodně bych nedovolila, aby se u mě něco
 podobného stalo. No a od nápadu k činu není zas tak daleká cesta. A tak jsme tu vy trpělivě čekáte, až domluvím a ukážu vám práci, kterou jsem stvořila společně se všemi lidmi, které tu vidíte. Jen bych ještě ráda podotkla, že svému personálu plně věřím, protože většina z nich jsou mí spolužáci z hoteliérské školy managementu a nebo někdo koho znám a vím, že tuto práci zvládne. Je to jedna veliká rodina, ale úvodních slo už je hodně, takže jdeme na to." Gabriela vzala nůžky a přestřihla červenou stuhu u dveří. Zatlačila do prosklených dveří a otevřela je. Hromada novinářů, pozvaných lidí a různých lidí se nahrnula dovnitř. Místnost osvětlovaly kromě příjemných tlumených světel i blesky digitálních fotoaparátů. Gabriela oblečená do svého červeno-černého kostýmku s bílou halenkou a červeným šátkem vypadala jako opravdová vedoucí. Úsměv jí z tváře ani na chvilku nezmizel a lidé se jí mohli na cokoliv zeptat. A taky se ptali.
"Marie, Lízo, prosím vás postarejte se tu o otázky, musím si ještě něco vyřídit v kanceláří a pak se projdu po centru. Musím si na všechno zvyknout." Gabriela byla opravdu nadšená a bylo to na ní vidět. Hned další den už měl Wellness house-Praha zaplněný diář na dva týdny dopředu.
Pů roku po otevření už Wellness house vydělával tolik, že si Gabriela mohla dovolit, rozšířit centrum o dvě solné jeskyně pro lidi s dýchacími potížemi. Relaxační centum Wellness house-Praha prosperovalo a všichni-zaměstnanci i hosté-byli nadšení.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Hmm...

(Jméno:Neznámé, 8. 3. 2011 16:00)

Hmmmmmmmm.........má to něco do sebe, ale viděl/a jsem zajímavější věci. Ale taky beru

 

 


Poslední fotografie



Statistiky

Online: 1
Celkem: 22249
Měsíc: 217
Den: 9